Vídeňská policie potřebuje zabránit válce dvou bulharských gangů, proto požádá sofijské ministerstvo vnitra o pomoc specialistů. Přijede nervózní a nešikovná policistka, která nicméně při přestřelce s jedním z gangů chladnokrevně zastřelí jeho šéfa. O den později se zjistí, že řídí druhý gang a na bulharském vnitru získala krytí, aby si s pomocí vídeňské policie vyřídila účty. Jde jen o televizní detektivku, o něčem však svědčí. Také na západě Evropy leckdo chápe, že v Bulharsku není všechno tak, jak se jeví.

Přesto jsou komentáře o výsledku nedělních bulharských voleb přímočaré a naivní na způsob televizních vídeňských kriminalistů. „Prozápadní konzervativci získali volby v Bulharsku,“ hlásá titulek pravicového deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung. „Proevropská strana vyhrála parlamentní volby,“ napsal levicový Zeit.

Realitě titulky odpovídají do té míry, že volby v Bulharsku vyhrála s 33 procenty hlasů strana GERB a že tato zkratka znamená Občané pro evropský rozvoj Bulharska. Nutno však dodat, že důležitější je něco jiného. Volby vyhrál Bojko Borisov, sedmapadesátiletý bývalý komunista, trenér národního družstva karatistů, majitel bezpečnostní agentury, která hlídala i někdejšího komunistického vládce Todora Živkova, generál na ministerstvu vnitra, starosta Sofie a od roku 2009 nejmocnější muž nejchudšího státu Evropské unie.

Zázraky balkánského pragmatismu

Definovat Bojka Borisova podle tradičních politologických kritérií je obtížné. Někdy je liberál, jindy nacionalista, dnes třeba proevropský konzervativec. Někdy je bojovníkem s korupcí, jindy se musí bránit obvinění, že je sám korupčník. Vždy však sleduje jediný cíl, kterým je posílení vlastní moci, a tento cíl sleduje s dobrou znalostí politického terénu a také mimořádně efektivně. Nic jiného než mocenský pragmatismus vysokého představitele státu se také nedá hledat při tak pestré paletě politických opatření, jakými jsou zavedení elektronických pokladen EET (Borisov byl jejich skutečným vynálezcem), vyvlastnění penzijních fondů, zavedení rovné daně, skandalizace zahraničních energetických koncernů (včetně firmy ČEZ) či podpora domobrany proti uprchlíkům z Blízkého východu.

Dokonce by se dalo říci, že Borisov je nejúspěšnějším politikem Evropy. Vládne Bulharsku do roku 2009 a o víkendu vyhrál už čtvrté volby po sobě. Jediný, kdo mu může konkurovat, je německá kancléřka Angela Merkelová, která se o stejný úspěch pokusí letos na podzim. Je pravda, že troje ze čtyř vítězných voleb Bojka Borisova proběhly v předčasném termínu. Šéf strany GERB totiž nikdy nevyhraje s absolutní většinou, jak by si přál, a se složitými jednáními, která jsou pro udržení koalice nezbytná, nemá vždycky trpělivost. Po volbách v roce 2013 proti němu dokonce domluvily koalici poražené strany, je ovšem pravda, že Borisov je u vlády nechal pouze rok. S určitou nadsázkou by se dalo říci, že je jenom správné, když veterán bulharské demokracie převezme už za rok předsednictví Evropské unie.

Proti Visegrádu

Nedává smysl označovat pragmatika Borisova za věrného zastánce evropských hodnot. Evropská unie posílá do Bulharska dotace umožňující infrastrukturní projekty, na které by si sama země nevydělala. Zároveň přijímá pracovní sílu, pro kterou v Bulharsku není práce. To jsou dostatečné důvody, proč vést v Bulharsku proevropskou stranu spíše než strany proruskou či protureckou, protože vládci zmíněných zemí mají sklony ovlivňovat místní politiku bez toho, že pošlou nějaké peníze. Borisov není na druhé straně přehnaným nacionalistou, protože dobře ví, že i s Rusy a Turky se musí čas od času domluvit.

Borisov získal Brusel tím, že loni odmítl diplomatickou ofenzivu Visegrádu na uzavření hranic s Řeckem, aby odtamtud neproudili do střední Evropy uprchlíci. Z toho se však ani v nejmenším nedá odvodit, jak se zachová příště, a hlavně jak by se zachoval, až z Bruselu přestanou do Bulharska proudit peníze. Nic neukazuje slabost soudobých evropských elit víc než mírně hysterické oslavy, že Velký Evropan z Bulharska zase vyhrál jedny volby.