Volby v Holandsku

Proxy válka mezi Tureckem a starou Evropou

Volby v Holandsku
Proxy válka mezi Tureckem a starou Evropou

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Oči Evropy jsou dnes upřeny na Nizozemsko. Holanďané jdou k volbám, volby byly ve všech těch analýzách typu „Co EU čeká v politickém roce 2017“ jmenovány spolu s prezidentskými volbami ve Francii a parlamentními v Německu jako jeden ze tří momentů, kdy se buď zastaví „pravicový populismus“, nebo naopak bude získávat další sílu. Peroxidový král, předseda Strany pro svobodu (PVV) Geert Wilders může volby v absolutních číslech vyhrát, ale ve fragmentované holandské politice se jeho koaliční potenciál blíží nule a do vlády by usednout neměl. Vlastně má v posledku tak malé šance vládnout jako u sousedů vykřičená Alternativa pro Německo.

Pokud by nicméně Holandsko mělo Němcům jít v něčem příkladem, pak v ochotě standardních pravicových politiků na vzestup rabiátů typu Wilderse tak či onak zareagovat. Dosavadní premiér Mark Rutte je nominálně pravicový liberál, což i v jeho zemi dosud znamenalo souhlas s pokrokářstvím, nabídku víc Evropy se vším, co čtvrtinu až třetinu evropských společností přivádí na pokraj občanské války. Ještě loni v červnu bezprostřední reakce Rutteho na brexit jako kdyby vypadla z úst předsedy Evropského parlamentu: „Británie právě politicky, monetárně, ústavně a hospodářsky zkolabovala.“ I provokativní výpady Wilderse, jako návrh zakázat korán a deportovat kriminálníky mezi holandskými Maročany do Maroka, rutinně odmítal.

Poslední dobou však Rutte mění tón: před dvěma měsíci se na Světovém ekonomickém fóru v Davosu střetl s favoritem voleb v Německu, socialistou a odcházejícím předsedou Evropského parlamentu Martinem Schulzem, kterého ještě pořád neopustila posedlost jménem stále těsnější integrace Evropy. Holandský premiér Schulzovi oponoval: „Udál se ohromný zlom v myšlení, celá tato představa stále těsnější integrace je mrtvá. Je to pryč.“ Před dvěma týdny si Rutte podal inzerát do novin, v němž přistěhovalce (samozřejmě muslimské), kteří se nechtějí přizpůsobit krajovým zvyklostem, požádal, „ať jdou“ (zpátky do svých původních vlastí).

Na pozadí této atmosférické změny je třeba vidět i nevídanou diplomatickou válku, která v posledních dnech zuří mezi vládami Nizozemska, v menší míře i Německa nebo Rakouska, a islamistickým režimem Recepa Erdogana v Turecku. Prezident Erdogan příští měsíc pořádá referendum o posunu Turecka od parlamentní demokracie k prezidentské autokracii, tábory příznivců a odpůrců jsou zhruba v rovnováze, rozhodnout by mohly miliony Turků v evropské diaspoře. Nejprve v Německu a posléze v Holandsku úřady ministrům Erdoganovy vlády (!) znemožňují veřejně vystoupit před tureckými krajany.

Peroxidový král, předseda Strany pro svobodu (PVV) Geert Wilders může volby v absolutních číslech vyhrát, ale ve fragmentované holandské politice se jeho koaliční potenciál blíží nule a do vlády by usednout neměl - Foto: Twitter G. Wilderse

Holandská policie eskortovala dokonce jednu tureckou ministryni z Rotterdamu až na německé hranice. Německé úřady nejprve pro podobné zákazy hledaly trochu trapné záminky z oblasti ochrany zdraví a bezpečnosti, včera nicméně první spolková země, Sársko, vydala zákaz pro vystupování zahraničních politiků na veřejnosti (zrovna do Sárska se žádný turecký ministr nechystal). Rozzlobený Erdogan Němcům předhodil nacisty a Holanďanům připomněl Srebrenici, kde srbští fanatici před 22 lety povraždili několik tisíc bosenských muslimů před zraky vystrašených nizozemských vojáků.

Sledujeme nevídanou diplomatickou eskalaci, která v nejdivočejším scénáři může doeskalovat až k rozhodnutí Erdogana otevřít znovu hranice do Řecka a rozjet migrační krizi 2.0. Člověk se přitom nemůže zbavit pocitu, že si tu evropští establishmentoví politici v supervolebním roce dopřávají náhradní bitvičku. Německé i holandské úřady léta pasivně přihlížely a dosud přihlížejí financování plus řízení mešit na svém území ze zahraničí. Jak v Echu loni na podzim doložil syrský profesor v německém Göttingenu (a příznivec evropského osvícenství) Bassam Tibi, mešity a islámské organizace pro německé Araby podléhají zpravidla Saúdské Arábii (případně Kataru), mešity a islámské organizace pro německé Turky tureckému státnímu úřadu pro náboženství Ditib.

V obou případech je výsledkem islám, který výslovně nechce integraci muslimů v Evropě a přijetí západních hodnot. Jenže pokusit se o něco vážnějšího by zřejmě bylo nad síly těkavých médií a veřejnosti a hlavně by z toho byly nepříjemnosti s tzv. lidskoprávním průmyslem. Průběžné, byť i jen relativní úspěchy Wilderse a podobných politiků „zprava“ jsou dnes bohužel jedinou zárukou, že se tradiční mainstream rozpomene na tradiční evropské hodnoty.