Čas zatáhnout oponu, pane ministře

Čas zatáhnout oponu, pane ministře

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Pokaždé když politická situace v Česku akceleruje způsobem, jaký vidíme v posledních dnech, vyvstane naplno divadelní rozměr veřejného dění. Politika, řadou občanů většinu času vnímaná jako poněkud nudné, nepřehledné a v každém případě špinavé handrkování o vliv a peníze, najednou jako by dostala rozměr epického dramatu, ve kterém není nouze o vypjaté situace, silné monology, hrdiny i záporáky.

Po odchodu většiny velkých hráčů devadesátých let byl veřejný prostor na výrazné klaďase i padouchy dosti chudý. Ze zákulisí vylézali na jeviště spíše nevýrazní brouci. Obvykle nebyli ani dostatečně inspirativní nebo naopak natolik zlověstní, aby se kvůli nim například vyplatilo vyjít spontánně, mimo svátky či výročí, do ulic a zase jednou obnovit rituální charakter jezdecké sochy na Václavském náměstí, věčné kulisy velkých momentů české historie. Na to jsme si  museli dovézt novou akvizici až z ciziny. Konkrétně ze Slovenska. Teprve Andrej Babiš, zdá se, dokázal v Češích znovu zažehnout ten správný zápal pro divadlo zvané politika.

Na včerejší velké vystoupení ve sněmovně se ministr financí připravoval celý týden drobnými etudami. V rozhovorech s novináři sehrál široký repertoár. Byl ublíženým dobrodějem, byl obětí kampaně, střihl si i oblíbený part ostrého byznysmena, co do vlády nepřišel kecat, ale vyčistit ten chlév kalouskovské korupce. Dotěrné otázky novinářů na nepodstatné prkotiny jako nezávislost médií překřičel a převálcoval. Skutečně vrcholný výkon však podal až ve středu odpoledne, před obtížným parlamentním publikem. Jen ostřílený bard dokáže z pozice miliardářského oligarchy a vicepremiéra pronést přesvědčivě repliku o tom, že nemá žádnou moc.

Do ulic vyšly v Praze tisíce lidí, kteří protestovaly proti Babišovi a Zemanovi. Záběr z demonstrace na Václavském náměstí. - Foto: Jan Zatorsky

A co teprve strhující závěr monologu – „Můžete mě i zabít, ale nebudu rezignovat. Neodejdu z politiky.“ I kámen by se ustrnul. Výkon velkého mága měl adekvátní dohru, když o několik hodin později žádalo jeho hlavu zaplněné Václavské náměstí. O takové reakci si mohl Babišův předskokan Bárta se šmíráckou nahrávkovou operetkou nechat zdát. Teprve hra bratislavského špílmachra zvedla apatické Čechy ze sedadel.

Mezi divadelními a filmovými herci jsou vysoko v úctě ti z jejich kolegů, kteří se dokážou zcela skrýt za hranou rolí. Potlačit vlastní osobnost a vytáhnout dle potřeby postavu, již mají zrovna ztvárnit. Andrej Babiš je svého druhu podobný případ. U většiny politiků si, pokud odhlédneme od jejich ideového zaměření, umíme představit jejich řekněme civilní stránku. Miloši Zemanovi se tak dá věřit jeho láska k lidovému stravování i humoru, Mirku Topolánkovi se tak do jisté míry dala věřit jeho stylizace coby valašského ogara. Jaký je světonázor Andreje Babiše, není jasné. Nevyčtete to z programu jeho strany, neodpozorujete z mediálních výstupů. Snad to je důvod, proč si do něj část české společnosti projektuje vlastní naděje a frustrace, podobně jako kdysi do populárních figur dietlovských seriálů.

Urputnost, s jakou se Babiš brání dnes již prakticky nevyvratitelným nařčením z obludného ovlivňování médií i zřejmě trestných finančních machinací, naznačuje jediné. Babiš své roli zachránce státu, vyvoleného manažera, který do zamotané a neefektivní zastupitelské demokracie vnese potřebnou štábní kulturu korporace, zřejmě skutečně věří. Proto všechny své role hraje tak přesvědčivě. Babišova obsahová prázdnota se pak v tomto světle jeví podobně děsivě jako jeho současné i minulé skandály. Muž bez názoru, orientovaný ve veřejném působení kromě vlastního prospěchu výhradně na efekt a efektivitu se totiž pro dosažení kýžených výsledků bude patrně štítit jen máločeho. Politika má smysl jen v případě, je-li soubojem idejí. Babišova vize státofirmy je cestou k jakési měkké manažerské totalitě.

O to víc, že prakticky jediný výrazný povahový rys, který ministr financí projevuje, je-li zatlačen do kouta, je podivně lepkavý mix agresivity a ublíženosti, typický pro všechny veřejné figury zatížené hlubokým komplexem. Shakespearův největší padouch, hrbáč Richard III., měl mindrák z fyzického postižení. Co je komplexem Andreje Babiše, se můžeme jen dohadovat. Snad přesvědčení, že mezi muži velkého byznysu a politiky je pořád, i přes své miliardy a koncerny, stále tak trochu buranem, páriou z Východu.

Andrej Babiš v posledních dnech sehrál mix toho nejlepšího, co má na skladě. Je načase si uvědomit, že ač má politika s divadlem mnoho společného, není identická. V této zemi je dostatek diváků, pro něž Babišovy kreace nejsou ani zábavné, ani strhující. Naopak, jsou nedobrovolnými, a přesto platícími účastníky čím dál trapnějšího kusu. Andrej prohlásil, že z jeviště slézt nehodlá. Kdokoliv soudný ale vidí, že už dávno nastal čas zatáhnout za angažmá pana ministra oponu.

Do ulic vyšly v Praze tisíce lidí, kteří protestovaly proti Babišovi a Zemanovi. Záběr z demonstrace na Václavském náměstí. - Foto: Jan Zatorsky

 

11. května 2017