Hrdinové v poslední sérii neuvěřitelně zhloupli

Jak se Hra o trůny praštila do hlavy

Hrdinové v poslední sérii neuvěřitelně zhloupli
Jak se Hra o trůny praštila do hlavy

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Hra o trůny, jeden nejsledovanějších seriálů současnosti, uzavřela předposlední sezonu. Pro autora těchto řádků značně frustrující sezonu. Důvody se pokouší popsat v textu plném spoilerů.

Ve vtipné autobiografické próze Maria Vargase Llosy Tetička Julie a zneuznaný génius je postava populárního tvůrce rozhlasových seriálů Pedra Camacha. Pro peruánské rádio píše mnoho příběhů na pokračování zároveň, nakonec mu z toho všeho hrábne. Vymýšlí fantasmagorické díly, v nichž se snaží dostat všechny figury všech svých seriálů na jedno místo, třeba na fotbalový stadion, kde se zřítí tribuna, a zabít je tam, mít tak od nich už konečně pokoj. David Benioff a D. B. Weiss, hlavní tvůrci Hry o trůny, asi ještě nedosáhli hranice, za níž člověku začne seriózně „hrabat“. Ale myslím, že jsou už blízko. Taky to mají zatraceně těžké. Nejen vlastní vinou se s tou velkou produkcí, na níž se podílí mnoho štábů v mnoha zemích a stovky dalších profesionálů, dostali do kouta, potřebovali by se z něj nějak vymanévrovat, dosáhnout toho, aby seriál nabral jiné tempo, možná i trochu jiný směr.

To se ale snadno řekne – Hra o trůny je jaksi objemově obrovské dílo, v němž všechno souvisí se vším a odehrává se v docela přesně zmapovaném světě, v němž hraje roli nejenom komplikovaná současnost příběhu, ale i jeho historie, mytologie, náboženství, počasí, všechno. Právě ta komplexnost dělá Hru o trůny přitažlivou pro „nerdské“ publikum, jasně, spousty erotických scén v prvních sezonách, velké bitvy a draci v tom asi taky hrají nějakou roli. Weiss a Benioff ale stáli před úkolem dorvat tu spletitou ságu ve dvou zkrácených sezonách do konce. No a když se kácí les, lítají třísky, to věděl už i soudruh Lenin. U skončivší sezony to byly třísky velikosti trámů ve stropě katedrály. Je to paradox, jistým způsobem tím vyšli vstříc přáním části publika. Titíž diváci si ale teď můžou jenom drbat hlavu: co jsme to vlastně chtěli za pitomost? Jenomže už je pozdě.

Seriál vychází z rozsáhlé fantasy ságy George R. Martina Píseň ledu a ohně. Odehrává se ve fiktivní Západozemi, kde panují poměry plus minus podobné evropskému středověku. Popisuje spletitý konflikt mezi různými dynastiemi, státy, městy, náboženstvími ve světě, který navíc ohrožuje armáda mrtvých, jež se blíží ze světa za Zdí. Taky je to seriál, který byl nějakou dobu považovaný za extrémní v zobrazování sexu a násilí (úplně první část končí scénou, v níž dekadentní šlechtic srazí z okna věže urozeného chlapce, který padoucha nechtě nachytal při incestu). A byl to i seriál, v němž mohl umřít kdokoliv, ať už se ta postava jevila sebedůležitější. Mezi diváky znalými předlohy bylo oblíbenou zábavou natáčení přátel při sledování těch dílů, v nichž se nečekaně stane cosi „hustého“.

Všechny postavy dostaly teleport - nevím, jak jinak si to vysvětlit. Vzdálenosti, které by hrdinové překonávali několik dílů, najednou dokážou zvládnout během jednoho střihu - Foto: HBO

To skutečně veliké měřítko příběhu se ale v televizním zpracování často stávalo překážkou. Jednotlivé díly mohly připomínat nějaký skutečně epický filmový týdeník – zatímco v Bulharsku hrozí povstání, bude královna Francie slavit svatbu, v Irsku se vůbec neurodily brambory a dědice polského trůnu rozsápali medvědi. Nejsilnější pasáže Hry o trůny byly ty, v nichž vyprávění vydrželo nějakou dobu, aspoň půl hodiny, na jednom místě. Tak komplikovaný děj se nutně musel odvíjet pomalu, navíc vyprávění mohlo trpět problémy jaksi geografickými. Svět Hry o trůny je přesvědčivě rozlehlý, když v něm někdo vyrazil na cestu z bodu A do bodu B, trvalo mu to zatraceně dlouho, několik dílů nebo i sezon. Poněkud frustrující. Jenomže jinak tahle story vyprávět nešla, což se ukázalo letos, kdy autoři seriálu velmi podstatným způsobem zrychlili. Místo Hry o trůny na steroidech se z toho stala Hra o trůny po několika ranách palicí do hlavy.

Televizní adaptace Martinových próz také dohnala knižní předlohu. Georgi R. Martinovi zabírá napsání posledních dílů daleko delší dobu, než předpokládal. Termín vydání se několikrát posouval, naposledy z letošního léta, vydavatel ale prý zůstává optimistický, v roce 2017 se to ještě stihne. I kdyby, na podobu seriálu to už prakticky nemůže mít vliv. Stanice HBO rozhodla, že Hra o trůny skončí dvěma zkrácenými sedmidílnými sezonami, první se završila minulý týden, druhá by měla být odvysílána začátkem roku 2019, termín ale ještě není definitivní. Benioff a Weiss tedy ztratili oporu v publikovaných knihách, další vývoj seriálu a knihy s Martinem samozřejmě konzultovali, ještě nedokončenou předlohu zároveň museli výrazně zhustit. Čtrnáct často více než hodinových pokračování může působit jako obrovský prostor. Jenomže v kontextu Hry o trůny s její epickou šíří, množstvím postav a dílčích příběhů to může být skutečně hodně málo, zvlášť chtějí-li autoři předvést aspoň přiměřeně působivé finále, které bude mít čas náležitě vyznít. Zřejmě bylo potřeba přestat brát ohledy a stalo se.

Především. Všechny postavy dostaly teleport – nevím, jak jinak si to vysvětlit. Vzdálenosti, které by hrdinové překonávali několik dílů, najednou dokážou zvládnout během jednoho střihu. Rozlehlá Západozemě jako by se smrskla na velikost okresu Praha-východ. Zlotřilý Euron Greyjoy slíbí krvesmilné a vůbec morálně sporné královně Cersei, že jí dá k dispozici šest tisíc lodí nebo kolik. A bum ho! Má šest tisíc lodí! A bum ho! O chvilku později už někde úplně jinde útočí šest tisíc lodí zlotřilého Eurona Greyjoye. A všichni jsou na tom plus minus podobně, v jedné scéně řeknou, že by se měli někam přesunout, pokud možno s celou armádou, v té další už tam jsou a v té následující jsou zase zpátky. Velmi rychle to začne být dosti únavné a i divák, který si dříve stěžoval na rozvleklé cestování hrdinů po Západozemi, toho má rychle plné zuby. Maximální míry smrštění pak svět Západozemě dosáhne ve velkolepé bitevní scéně v šesté části, kdy posel-běžec vyrazí na cestu divočinou za Zdí, v níž hrstka jeho druhů vzdoruje armádě zombíků. Uběhne cestu, kterou jeho parta šla hodně a hodně hodin či dní, na Zdi sežene poštovního havrana, napíše situační zprávu, dá ji havranovi, ten letí za královnou Daenerys, která se svými draky dlí někde skutečně hodně daleko, ta zprávu obdrží, nasedne na draka a letí s ním daleko za Zeď, aby zachránila tu vzdorující partu, což se plus minus podaří. Celá tahle operace, zdá se, trvala včetně všech přesunů maximálně pár hodin.

Především v závěrečných dílech série autoři skutečně nadužívali pastičky na publikum, nechávali to podstatné odehrát se mimo obraz, aby tak vzniklo překvápko a taky aby se ušetřili inscenování něčeho, co by i ve značně znevěrohodněném světě Hry o trůny mohlo působit přes čáru. Dlouhý kus závěrečného dílu zabralo vyjednávání o příměří mezi zmíněnou Cersei, dračí královnou Daenerys a jejich spojenci. Ukázalo se ale, že strana Cersei hrála divadýlko, slíbila příměří a dočasné spojenectví jenom naoko. Nějak se všichni mimo obraz domluvili, jenomže během toho domlouvání museli počítat s něčím, co vědět skutečně nemohli. Úlisný špion Malíček proti sobě manipuluje Aryu a Sansu Starkovy a vypadá to, že docela úspěšně. Jenomže ony ho mimo obraz prokouknou a domluví se na něj, navíc zjevně tak, aby to pro něj i pro diváka vypadalo, že dosáhl svého. Chtěl bych vidět tu domluvu. Stejně jako scénu, v níž Tyrion přemluvil bezcitnou královnu Cersei, aby přistoupila (byť jen naoko) na jeho plán o harmonické spolupráci. Copak na ni asi vytáhl? Velmi strategická vynechávka pak proběhla mezi obrazem Jaimeho Lannistera padajícího v brnění (plus zlatá prostetická ruka) někam ke dnu přehlubokého jezera na konci jednoho dílu, aby ho na začátku toho následujícího vytahoval z vody jeho spolubojovník Bronn asi o kilometr dál (Dobrá práce, Bronne!).

Ano, postavy Hry o trůny potřebují mít na svojí straně všechna božstva pantheonu Západozemě, nějak se jim totiž stalo, že rychle a hluboce zblbly. V zájmu nasměrování děje tam, kam autoři potřebují, jsou schopny chovat se neuvěřitelně hloupě, a to jak v dlouhodobější perspektivě, tak při řešení aktuální situace. Dříve tak bystrý Tyrion Lannister radí královně Daenerys naprosté pitomosti (no dobře, asi v tom hrála roli nezpracovaná rodinná traumata). Významnou část závěru série zabrala výprava několika hrdinů za účelem ulovení zombíka, kterého chtěli přivést před královnu Cersei, známou ledovou a mstivou mrchu, v naději, že ji tak přesvědčí, aby zanechala války. Nikdo z nich si při plánování riskantní výpravy, která může stát život krále, ovšem nepoloží otázku, jestli tohle může fungovat. Protože nemůže! Protože Cersei je ledová mstivá mrcha! Všichni to vědí! Ne tak naši hrdinové: plahočí se ledovou pustinou, narazí na tu zombie armádu, přičemž se ukáže, že si nestihli moc promyslet, jak toho zombíka nepozorovaně lapit a unést. Načež následuje již zmíněný střet hrstka versus armáda. A v něm se strany taky nechovají zrovna bystře! Pro zombíky může být omluvou jejich nemrtvý stav, tyhle bytosti byly intelektuálně vždycky trochu zabrzděné. Ale že mají i tak neuvěřitelně stupidní vedení. Noční král zombíků.

Jo, to ještě byly staré dobré bitvy. V poslední sérii je to vyřízené šup šup - foto: HBO

Démonický, děsivý, mocný. Má oštěp, který je jako jedna z mála zbraní schopen zabít draka. Před sebou má dva draky. Jeden je blíž, je na zemi a sedí na něm královna a pár dalších velmi důležitých lidí. Druhý poletuje o kus dál. Do kterého z nich ten svůj oštěp metneš, králi zombíků? Samozřejmě do toho druhého! Tak příště zkus trochu myslet, ty jeden noční démone! A což teprve Jon Snow! Propadne se do ledové vody, po dlouhé době z ní vyleze na mráz (no dobře, asi je nesmrtelný nebo co), kamarády už draci evakuovali z bojiště. Jdou po něm statisíce zombíků. Když tu najednou – strejda na koni! Asi jel zrovna kolem! Nasedni, Jone! A strejda se vydá nemrtvým napospas, asi aby ta situace měla tragičtější šmrnc, na toho koně by se přece vešli oba. Ale strejda nevyleze! Radši tam bude pár vteřin mávat nějakou lampičkou, nebo co to bylo, než ho zombie roztrhají. Jo a nakonec, jako kdyby tohle všechno nestačilo, vytáhnou zombie tělo mrtvého draka ze dna jezera pomocí asi kilometr dlouhých řetězů, jejichž každý článek váží tak tunu. Kde je měli celou dobu schované?

Možná nejvýstižnější metaforou celé série je anonymní silák, který se v posledním díle rve s výrazně menším a lehčím Theonem Greyjoyem. Poté, co ho rozmlátil prakticky na kaši, ho chce triumfálně nakopnout do rozkroku, jenomže netuší, že Theona před časem vykastroval sadistický Ramsay Bolton! Silák tedy nakopne… a nic! Není divu, že z toho šoku propadne do katatonického stavu, není schopen vzdorovat, když ho ten nakopnutý skrček ubije k smrti. Asi tak. Ze Hry o trůny se stala taková neohrabaná těžká váha, která kolem sebe dělá dost neefektivním způsobem rozruch, aby nakonec nesmyslně padla. Rád bych, kdyby zase vstala, mám pro ten seriál docela slabost. Ale po letošních pokračováních bych na to moc nevsázel.