Návrat k totalitním instinktům

Společnost pro mafiány

Návrat k totalitním instinktům
Společnost pro mafiány

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Máte rádi filmy a seriály o mafiánech? Pak víte, že typickou součástí narozeninových oslav jejich šéfa je, že jednotliví podšéfové mu přinesou finanční pozornost. Není to běžný podíl na výdělku, který kapitáni jednotlivých „crews“ pravidelně šéfovi odevzdávají. Je to tribut. Kápové jej skládají za to, že si směji hospodařit na svém lénu. Reziduum primitivnějšího uspořádání společnosti. Pojistka a symbol osobní vděčnosti vládci. A společenské uspořádání, ke kterému směřujeme.

Protože co jiného je to, když premiér na pískot, jímž ho přivítala část publika na všesokolském sletu, okomentuje slovy: „Když se projednával rozpočet na oslavy 100 let Československa, Sokol tam měl pět milionů. Já jsem zařídil, že to bylo 40.“

Je to rys, který Babiš projevoval od svého vstupu na veřejnou scénu. Kdykoli ho někdo naštve a vypoví loajalitu, reaguje tím, že zveřejní, že ten člověk měl být koupený. Nelíbí se mu, jak píše Sabina Slonková? Tak zveřejní, o jaký plat si řekla, když ještě pracovala v Mafře. Metody, které uplatňoval v drobných při ovlivňování mínění, přenesl do premiérského úřadu.

Není to normální. Je to regres. Což neznamená, že by dřív podobné mechanismy v politice vůbec neexistovaly. Musí existovat ve státě, který přerozděluje tolik peněz a rozhoduje o bytí a nebytí nestátních iniciativ a spolků, jež ve šťastnějších zemích s nepřerušenou tradicí budování občanské společnosti žijí na státu nezávisleji.

Odtud se pak berou typické ritualizované obraty politiků, kteří slibují, že za výdaje na to či ono se budou nejen „ze všech sil zasazovat“, ale občas dokonce i „bojovat“ – jako by jednání vlády byla fyzická dřina, jež může přejít i ve rvačku.

Demokracie staví tomuto přímému kupování vlivu do cesty překážky. Bylo třeba alespoň na oko dodržovat pravidla, jež mají zajistit, aby vybojované peníze zajišťovaly obecní blaho. Politik nesměl říkat, že si jimi něco kupuje, a nesměl veřejně přijímat tributy. A když to vyšlo najevo, musel to popírat. Protože formálně jsme si rovni před zákonem a naše postavení ve správních rozhodnutích nesmí záležet na pochlebování.

Když byl v roce 2016 dotázán, kde přišel k hasičské uniformě s hodností podplukovníka, tvrdil, že „je to moje soukromá uniforma. Své soukromé aktivity nefinancuji z veřejných peněz“. Jenže financoval – poté, co ho hasiči tajně zvolili do svého výboru a povýšili do funkce s blyštivými prýmky, poslal hasičům dotace za desítky milionů. Ale musel to popírat.

Když prezident Zeman v roce 2016 navštívil Střední vinařskou školu ve Valticích, kladli mu studenti otázky, jež jim učitelka předem vytiskla na papírky. Tehdy to vzbudilo nevoli nejen opozičních politiků a komentátorů, ale i odvážnějších rodičů některých studentů. A sotva by se to stalo na škole, která by nebyla zřizována Jihomoravským krajem. Hejtman Hašek taky jakožto statutární orgán rok předtím podržel ve funkci ředitelku, kterou kritizovala Česká školní inspekce.

Tehdy se od toho distancoval i prezidentův mluvčí Ovčáček. Je otázka, jestli by to udělal ještě dnes, anebo by prohlásil, že je to přiměřený výraz lásky k prezidentovi, kterou mu mediální mopslíci závidí. Zeman dnes dává nepokrytě najevo, že veřejná loajalita je to, čím se měří. Kdysi dávno, ještě v dobách Palerma, se vyprávělo o tom, jak je rozpočet ČEZu dojnou krávou pro politiky: vždyť rozdává tolik zakázek po celé zemi, a nikdo to nedohledá. Tehdy šlo o to, skrýt je. Dnes se naopak prezident postará, aby se vědělo, že ČEZ přestal sponzorovat karlovarský filmový festival jako pomstu filmařům. Kritizovali ho na Českých lvech z pódia, nelíznou si ze státního.

A Zemanův tributární přístup zasahuje už do ústavních zvyklostí. Nevím, jaký je konsenzus ústavních právníků ohledně toho, zda prezident má, nebo nemá právo odmítnout jmenovat jednoho ministra – neformálně k této možnosti sahali i minulí prezidenti. Ale určitě to nezdůvodňovali tak jako Zeman tím, že designovaný ministr v prezidentských volbách podporoval jiného kandidáta, jako Zeman v případě Pocheho.

Ne všechny definice populismu, jimiž se dnes v západním světě operuje, pasují na naši situaci. Ale tento regres k osobnější povaze moci je jeho typickým projevem. Částečně je to návrat k totalitním instinktům, k permanentnímu demonstrování souhlasu (do toho ostatně zapadá i to pískání ve tmě v Karlových Varech). Ale má asi i starší a hlubší kořeny. Personalizovaná, méně podmíněná moc asi určitému typu lidí intuitivně vyhovuje.