Největší zakázka pro Armádu České republiky

Nová bojová vozidla pěchoty

Největší zakázka pro Armádu České republiky
Nová bojová vozidla pěchoty

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Experti i fanoušci vědí, že definitivní rozhodnutí se blíží. Objevují se příspěvky v odborných i zpravodajských médiích, záplava reklam a prezentací, zaručené zprávy i spekulace. Hodně se toho ukázalo a povědělo na letošních Dnech NATO v Ostravě, kde byly vystaveny exempláře všech čtyř hlavních účastníků. Řeč je o výběru nových pásových obrněnců pro Armádu ČR za částku 53 miliard korun. Pořízení 210 vozidel v sedmi verzích se tím stává největší vojenskou zakázkou pro ozbrojené síly samostatné České republiky.

Kromě toho se samozřejmě objevuje i kritika a otázky. Skutečně něco takového potřebujeme? Proč nám vlastně nestačí osmikolové Pandury? Nebudou nové „pásovce“ příliš drahé? A proč nedokážou plavat? Na co je třeba těch sedm variant? Podobně jako u dalších velkých zakázek existují (a vzhledem k minulosti asi nikoli neoprávněné) obavy, že z toho bude další skandál plný zmatků, pochybností, podezření a obvinění.

Německá Puma je technicky špičková, ovšem extrémně nákladná. - Foto: KMW

V každém případě je však nutno jasně říci, že nová obrněná vozidla potřeba jsou, protože jinak by Armáda ČR zkrátka nemohla efektivně plnit to, co je z principu jejím hlavním úkolem a co zdůrazňuje i Koncepce výstavby AČR 2025. Předchozí akcent na zahraniční mise totiž slábne a do popředí se opět dostává obrana vlastního území, která by (jak Koncepce přímo říká) mohla trvat v nejhorším případě možná i několik měsíců.

V současnosti armáda vlastní vozidla BMP-2 sovětské konstrukce (ovšem zhotovená licenčně v ČSSR), ale tento typ už má zjevně „odslouženo“. Vozidla jsou na hranici životnosti, ne-li už za ní, a navíc jde o konstrukci jasně překonanou, takže již řadu let se mluví o tom, co by mělo být její náhradou. V Bílé knize o obraně (2011) byla předložena i alternativa, že by se pásová pěchotní vozidla úplně vyřadila a že místo nich by se pořídily další Pandury, ale řada expertů varovala, že takové řešení by znamenalo zásadní chybu.

V podstatě totiž odpovídalo v té době již opadajícímu trendu předchozích dvou dekád, jenž by se dal shrnout slovy „všechno na kola“. Důraz na expediční operace, jež se odehrávají hlavně v pouštních (a)nebo městských oblastech, totiž favorizoval kolové podvozky, což prokazuje i americký typ Stryker. Kolové transportéry jsou na rovném pevném povrchu opravdu rychlejší a bývají lehčí, což usnadňuje jejich leteckou dopravu. Právě rychlý přesun na místo totiž bývá u zahraničních vojenských misí klíčovým faktorem.

Doma pásy, venku kola

Kolové platformy však postrádají terénní průchodnost „pásovců“ a mívají i slabší pancéřovou ochranu. Většina armád vyspělých států tedy udržuje (a v současnosti spíš posiluje) i jednotky provozující pásová bojová vozidla pěchoty. To samozřejmě souvisí s velkými změnami, které se v bezpečnostním prostředí odehrávají v posledních letech. Stručně řečeno, kola mají sloužit pro expedice do zahraničí, kdežto pásy pro obranu domova.

Nějakou dobu se hovořilo také o modernizaci BMP-2, popřípadě o využití podvozků skladovaných vozidel staršího typu BMP-1. Skutečně se objevily i atraktivně vypadající programy, zejména BVP-M2 neboli Šakal, ale problém je v tom, že vytvoření moderního a efektivního vozidla na této bázi by znamenalo, že by z původního „bévépéčka“ nakonec zůstaly zřejmě jenom pásy a spodek korby. Je proto sporné, zda by to vůbec mělo smysl, nehledě k tomu, že by se náklady prakticky rovnaly těm na pořízení nových obrněnců.

Od srpna 2015, kdy cvičení Allied Spirit II v Bavorsku znovu potvrdilo slabiny BMP-2, už se tedy hovořilo v podstatě jen o nákupu nových vozidel. Začínali se ozývat i konkrétní zájemci, protože bylo zřejmé, že půjde o opravdu velký kontrakt. V roce 2016 byly sestaveny základní specifikace, s nimiž byly posléze osloveny zahraniční zbrojní firmy. Zareagovalo jich celkem sedm, takže se vytvořila působivá sestava uchazečů.

Mezi favority se od počátku řadilo mj. vozidlo ASCOD, které původně vzniklo ze spolupráce Rakouska a Španělska, avšak nyní patří do portfolia firmy General Dynamics European Land Systems, jež kooperuje s domácí skupinou Czechoslovak Group. Druhým silným kandidátem byl původně švédský CV90, dnes nabízený nadnárodní značkou BAE Systems. Němci nabídli hned tři typy a sestavu doplňovaly dva turecké obrněnce.

Primárním německým uchazečem byl nesporně typ Puma od značek Krauss-Maffei Wegmann a Rheinmetall Defence, druhá z nich však nabídla i levnější typ Lynx. Třetím typem od našich západních sousedů byl PMMC G5 značky FFG. Turecká zbrojovka FNSS předložila obrněnec Kaplan a posledním uchazečem byl opět turecký Otokar Tulpar. Z politických důvodů ale byli Turci od počátku v roli outsiderů a ani typ G5 příliš neoslnil, a proto nebylo překvapivé, že se pak výběr zúžil na první čtyři zmíněné platformy.

Právě jejich výrobce tudíž nyní vláda oslovuje s požadavkem, aby dodali své zcela definitivní nabídky. Ty pak porovná expertní komise, která by měla na začátku roku 2019 vynést verdikt, aby se ještě v průběhu roku mohla podepsat smlouva. V roce 2021 by vojáci měli dostat první sériové exempláře a do roku 2025 má být dodáno všech 210 kusů. Vedle základní podoby pro transport a podporu družstva až osmi pěšáků se požadují také obrněnce průzkumné, velitelské, ženijní, sanitní, vyprošťovací a konečně minometné.

Armáda však nepoptává jen samotná vozidla, ale také podporu pro celý životní cyklus, jenž se plánuje nejméně na 30, spíše 40 let. Obrněnce tedy musejí mít i modernizační potenciál, který by dovolil, aby šlo (s určitou nadsázkou) o efektivní techniku i pro potomky těch vojáků, kteří na nich v roce 2021 zahájí svou službu. Armáda klade důraz též na odolnost, respektive maximální pasivní a aktivní ochranu osádky i převážené pěchoty.

Obrněnec ASCOD již existuje také ve verzi se 120mm kanonem. - Foto: GDELS

Přednost mají neplavci

Není žádným tajemstvím, že sovětské BMP-½ představuje v tomto smyslu téměř „pojízdnou rakev“, a to navíc vysoce nepohodlnou, jelikož katastrofální ergonomie tohoto vozidla se stala skoro příslovečnou. Pěchotní obrněnce moderní generace nabízejí ochranu i pohodlí na daleko lepší úrovni, avšak cenou za to je vyšší hmotnost. Klasické „bevko“ váží okolo 15 tun, kdežto takový ASCOD nebo CV90 třeba i přes 30 tun. Také proto není žádný z uchazečů obojživelný a ani Armáda ČR schopnost plavat nepožadovala.

To vyvolalo určité rozpaky, které trochu paradoxně připomínaly jakousi „obrácenou“ podobu kritiky faktu, že u Pandurů se na obojživelnosti trvalo. Je ovšem třeba dodat, že v praxi se tato kapacita stejně využívá pouze výjimečně a že po navěšení přídavné ochrany Pandury možnost plavat ztrácejí. Moderní pásové obrněnce navíc většinou neplavou, protože se to nepožaduje a jelikož jejich úroveň odolnosti to nedovoluje.

Technicky vzato sice lze pro plavbu přizpůsobit i těžší vozidla, ale bylo by to komplikované a pro většinu armád patrně i zbytečné. Existují samozřejmě výjimky v podobě států, jež počítají s velkými obojživelnými operacemi, jenže to se většiny členů NATO netýká. Prioritou dneška je ochrana, která zkrátka zvyšuje váhu. Pokud byste se ptali prostých vojáků, jestli chtějí sedět spíše ve vozidle plovoucím, nebo v neplovoucím s 10 či 15 tunami pancíře navíc, není prostor pro pochybnosti o absolutně jednoznačném výsledku.

Diskutuje se také o výzbroji vozidel, protože armáda požaduje jako primární zbraň kanon ráže „minimálně 30 mm“, ale obecně se čeká, že vozidla budou mít právě „třicítku“, aby existovala kompatibilita s výzbrojí Pandurů. Část odborníků (včetně autora tohoto textu) však hájí názor, že výhledově by se měla vozidla přezbrojit na vyšší kalibr (např. 40, 50 nebo 57 mm), protože bojová účinnost „třicítek“ už přestává postačovat.

Kromě technických parametrů budou v rozhodování jistě hrát úlohu také zkušenosti z provozu jednotlivých typů a jejich navázání na český průmysl. V tomto smyslu za zcela jasně nejkratší konec tahá Rheinmetall Lynx, který vznikl výlučně jako exportní vozidlo, dosud není zaveden v žádném státě a o jeho vazbách na české firmy se moc nemluví. O něco lépe je na tom Puma, kterou provozuje Bundeswehr a v níž se již dnes nacházejí české součástky, jenže ani tak není supermoderní německé vozidlo v pozici favorita.

Nepochybně jde o technologicky špičkový produkt, avšak to se současně projevuje ve spoustě „dětských nemocí“ a enormní ceně, která činí téměř 9 milionů eur za kus. Kromě toho vadí i malá dopravní kapacita (Puma má sedadla jen pro šest pěšáků) a neexistence ani jedné ze šesti poptávaných speciálních verzí. Ty ale Armáda ČR nutně potřebuje, protože vybavení jednotek se pochopitelně musí řešit racionálně a komplexně. Společně se zastaralými BMP-2 totiž míří do výslužby také účelová vozidla na jejich základě.

Existují též (byť pouze málokdy hlasitě vyjadřované) pochybnosti o tom, zda je rozumné dále zvyšovat závislost Česka na Německu, zvlášť když se vezmou v úvahu různé „černé“ scénáře budoucnosti Evropy. Obecně se tedy má za to, že favority jsou typy ASCOD a CV90, které se mohou pochlubit rozsáhlými zkušenostmi z provozu, širokým spektrem variant a v neposlední řadě rovněž pevnými vazbami na český zbrojní průmysl.

Řešení i pro tankové vojsko

CV90 zahájil provoz roku 1993 a dnes jej vlastní sedm zemí, kromě domovského Švédska jsou to Dánsko, Estonsko, Finsko, Nizozemsko, Norsko a Švýcarsko. O dekádu novější vozidlo ASCOD užívají armády Rakouska a Španělska a variantu Ajax si objednali Britové. ASCOD dosud „křest ohněm“ neprodělal, kdežto CV90 již nasbíral „ostré“ zkušenosti z Afghánistánu. Použití v rozsáhlejší intenzivní konvenční válce, ve které by AČR nová vozidla (hypoteticky) nasadila, ale ještě neabsolvoval žádný z kandidátů.

Pro rozhodování mezi obrněnci ASCOD a CV90 hovoří rovněž jejich příznivá cena, která se u základních podob pohybuje mezi 3 a 5 miliony eur za kus. To může vypadat podivně, jelikož pokud částku 53 miliard korun převedeme a podělíme oněmi 210 vozidly, vychází z toho cena skoro 10 milionů eur za kus. Je však třeba zdůraznit, že některé speciální verze se špičkovým vybavením (například ta průzkumná nebo minometná) vycházejí pochopitelně daleko dráž než ona standardní verze pro dopravu a podporu družstva pěšáků.

Jak už bylo zmíněno, zakázka obsahuje i logistickou podporu a servis na celý životní cyklus, a tudíž cena samotných „holých“ vozidel může nakonec představovat třeba i méně než polovinu celé sumy vyčleněné na projekt. Ono prosté podělení částky počtem vozidel je tedy zavádějící a nemá velkou vypovídací hodnotu. Každopádně dosud nic nenasvědčuje tomu, že by mělo jít o další z nelichotivé řady silně předražených zakázek.

Dodaná vozidla by měla tvořit převážně výzbroj mechanizovaných praporů 7. mechanizované brigády, do níž patří i jediný český tankový prapor. V posledních měsících se ovšem vyskytují i zprávy, že akvizice pěchotních vozidel může vlastně řešit i problém, že tanky T-72M4 CZ se blíží hranici životnosti (a několik kusů už je dokonce úplně mimo provoz). Nejspíš již kolem roku 2025 proto bude potřebná adekvátní náhrada.

Potíž je v tom, že vhodných řešení je aktuálně málo. Opakovaně se hovoří o koupi (nebo nově též pronájmu) německých tanků Leopard 2, ovšem to opět představuje z logistických i dalších důvodů velmi problémový postup. Nabízí se ale možnost použít podvozek nového pěchotního vozidla pro lehký až střední tank (respektive vozidlo palebné podpory) nesoucí 120mm dělo. Mohl by fungovat coby dočasná náhrada „téčka“ do doby, než se na trhu objeví západní tanky nové generace, což zřejmě nenastane dřív než v roce 2035.

Obrněnce ASCOD i CV90 už v „tankových“ verzích existují a pravděpodobně nikoli náhodou se právě tyto varianty objevily na letošních Dnech NATO. Ať již zvítězí kterýkoli z typů, bylo by posléze namístě zahájit seriózní debatu o budoucnosti tankového vojska. Akvizice nových pěchotních obrněnců každopádně ukazuje, že po letech váhání se obrana teritoria a suverenity České republiky konečně řeší důsledně a perspektivně. Doufejme, že podobně se bude postupovat také u dalších kategorií vojenské techniky.

 

Lukáš Visingr

12. listopadu 2018