Těžko se najde jiný politik, jehož chování tak vystihuje slavná glosa „Zdroje tu jsou“. Andrej Babiš věnuje celou politickou kariéru pátrání po zdrojích a využívá k tomu veškerý důmysl velkopodnikatele, který je zvyklý shánět peníze na odvážné investiční projekty. Odhalování nových a nových zdrojů je nezbytné, aby aspoň částečně splnil takřka neomezené sliby, díky kterým se dostal až na místo premiéra. Teď se zdá, že poprvé narazil na hranici možného. Dosud však nechce připustit ověřenou pravdu, že všechny zdroje jednou vyschnou, a že sliby jednoduše nesplní.

Stát jako otec, matka i chůva

„Myslíme na všechny. Na důchodce, teď na živnostníky, i na zaměstnance, řešíme to postupně,“ odpověděl předseda vlády svému deníku Lidové noviny na otázku, komu by chtěl nejvíce pomoci. Je pravda, že nejen novináři Agrofertu se těžko vyznají v tom, co všechno slíbil, co z toho uskutečnil a kde ani při nejlepší vůli sliby splnit nelze. Rozhodně nemůže nikdo zpochybnit, že vláda nikdy v historii nerozhodla o tak vysokém navýšení sociální podpory. Vlajkovou lodí jsou důchody, o jejichž zvýšení se postarali v první řadě sociální demokraté, Babiš si však jejich zásluhy dovedně přisvojil. Loni se průměrná penze zvýšila o pětistovku měsíčně, letos je to v průměru 900 korun a napřesrok to musí být podle algoritmu zapsaného v příslušném zákoně 700 korun. „Sehnal jsem peníze na důchody,“ může slavnostně vykládat Babiš a většina penzistů tomu dodnes věří. Během tří let vyrostou náklady na penze o sto miliard, i když dosud funguje tzv. Nečasova brzda z roku 2011, která každoročně odkládá desetitisícům zaměstnanců konec kariéry.

Předseda vlády se přihlásil i k dalším nápadům ze sociálnědemokratické dílny, které se týkají nemocenských. Už loni se zvýšila její výměra pro ty, kdo stonají déle než měsíc, a zároveň se zavedla otcovská dovolená. Tímto opatřením se z roku na rok zrušil přebytek nemocenského účtu vytvořený v časech minulých vlád. Loni přišla daňové poplatníky nemocenská o šest miliard navíc, přinejmenším stejný zářez se dá čekat od letošního července. Vláda zruší karenční dobu, tedy první tři dny nemoci bez nároku na náhradu mzdy. Přímé náklady s tím budou mít firmy, ovšem stát jim uleví při odvodu nemocenského pojištění o tři miliardy. Není pochyb, že zároveň vzroste počet těch, kteří jsou nemocní déle než čtrnáct dnů, kdy už povinnost podporovat nemocné přechází na stát.

Samotná sociální oblast je nepřehledně velká a popsat všechna vylepšení nějakou chvíli trvá. Program druhé Babišovy vlády obsahuje příslib, že napřesrok se zvýší rodičovský příspěvek na 300 tisíc korun, a podle výpočtu samotného premiéra to vyjde na jedenáct miliard ročně. Ministři ANO pochybují o tom, že je rozumné, aby stát hradil výživné osamělým matkám, když otec neplatí, ovšem jen těžko tomu dokážou zabránit, protože se k tomu vláda zavázala ve svém programu. Babiš zatížil státní rozpočet opatřením, které umožňuje jezdit mládeži a penzistům takřka zadarmo veřejnou dopravou, proto není divu, že se opět ozvala ČSSD a požaduje stejných šest miliard ročně přispět na bezplatné obědy ve školách. Jiný nápad ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové slibuje příspěvek 7500 korun ročně na jedno dítě v mikrojeslích. Těžko může blaho kojenců odmítnout premiér, který myslí na všechny.

V mlhách neurčitých premiérových výroků se rýsují ještě další nákladné sliby. Nárok na předčasný důchod získají vedle horníků další profese včetně řidičů a především se musí zvýšit penze pro ženy. Konečně se začne dotovat výstavba sociálních bytů. Pokud se má v těchto oborech něco změnit, opět to vyžaduje náklady v desítkách miliard ročně.

Kde vzít 100 miliard, když ekonomika zpomaluje

Teď už je přinejmenším expertům na rozpočet zřejmé, že se to se sliby přehnalo. Vyhlídka na hrazení stále nových a nových závazků, jak ji počátkem února ukázaly první diskuse o rozpočtu na rok 2020, vyděsila ministryni financí Alenu Schillerovou (ANO). Poprvé od nástupu kabinetů ANO a ČSSD pronesla obávaná slova, že je třeba šetřit. „Nesmíme navyšovat výdaje,“ vyslovila větu, která je v příkrém rozporu s dosavadní vládní politikou.

Při pohledu na rozpočtovou bilanci se obavám ministryně nelze divit. V letech 2014–2019 se zvýšily výdaje rozpočtu o tři sta miliard. Do roku 2017 ještě fungovaly výdajové brzdy nastavené minulými vládami v časech krize, od té doby už roste útrata státu tempem 100 miliard ročně. Výdaje na investice se za pět let zvýšily o deset miliard, a tak peníze rozebrali opravdu ti, kterým Babiš chtěl pomoci. Sto třicet miliard korun navíc šlo na platy učitelů, policistů a dalších státních zaměstnanců, přes sto miliard si vyžádaly sociální dávky včetně důchodů. Rozjetý stroj na rozhazování peněz půjde těžko zastavit, právě tento fakt si musela uvědomit ministryně Schillerová. Pro rozpočet v roce 2020 platí předem konstanta, že pouze náklady na důchody, rodičovský příspěvek a nemocenskou vyrostou o padesát miliard. To na jedné straně znamená nejvyšší nárůst sociálních výdajů v historii, na straně druhé devadesátidevítiprocentní jistotu, že tempo růstu výdajů o 100 miliard zůstane v roce 2020 zachováno, i když se zapomene na všechny ostatní sliby včetně náhradního výživného a obědů ve školách, nemluvě o sociálním bydlení. Něco bude jistě stát vyšší podpora školství a zdravotnictví, vyšší investice do armády či rostoucí náklady na státní dluh. Pokud ministryně Schillerová hovoří o tom, že bude napřesrok nutné propustit desetinu státních zaměstnanců, pak to neznamená, že hodlá jenom z rozmaru opakovat nejtvrdší úsporný krok svého předchůdce Miroslava Kalouska, ale prostý fakt, že jinde peníze už nemůže vzít.

Stmívání nad rozpočtem vystihuje prostá rovnice, která říká, že stomiliardový roční nárůst výdajů znamená po očištění o inflaci zvýšení vládní útraty o pět procent. To je očividně nad poměry tuzemské ekonomiky. Ještě v roce 2017 nemuselo rozhazování vadit, protože hrubý domácí produkt vyrostl o 4,4 procenta, ovšem loni to už nebylo ani o tři procenta a letos se má podle ministerstva financí zvýšit produkce celé ekonomiky o dvě a půl procenta. „Úspěchem bude i dosažení tempa růstu v pásmu 2–2,5 procenta,“ varuje před přílišným optimismem ekonom Lukáš Kovanda.

Vládní rozhazování nelze zastavit, i když je nad poměry, proto vládní politika připomíná letadlo, které záhy spadne, protože mu dojde palivo. „Zpomaluje tempo růstu, měkké přistání ale zvládneme,“ ujišťuje ministryně Schillerová, neúnavný hledač zdrojů Babiš se však dostává pod tlak, aby letecký benzin obstaral za každou cenu a zabránil katastrofě. V tom ohledu zatím nedokáže nabídnout racionální řešení.

Peníze budou, neptej se jak

Každá vláda na světě může snadno získat nové zdroje tím, že si půjčí a zvýší rozpočtový schodek, případně zvýší daně. Babišův kabinet ovšem ve svém programu slibuje, že nezvýší státní dluh nad předloňských 32 procent HDP, také prý nikdy schodek nepřekročí investice z národních zdrojů, které letos dosahují 80 miliard. Vedle toho ministři neurčitě slíbili „vytvořit prostor pro snížení daňové zátěže“. Sám premiér pod dojmem z neutěšeného rozpočtového výhledu začal mluvit o tom, že více zdaní hazard nebo tvrdý alkohol, přesto ještě v únorovém rozhovoru pro Lidové noviny potvrdil, že se daně budou škrtat. „Jako vláda jsme od roku 2014 do loňska snížili daně o sto miliard,“ řekl podřízeným novinářům. Ve skutečnosti k významnějšímu snížení daní po roce 2014 nedošlo. Nejvyšší částku pěti miliard zajistila v roce 2015 iniciativa lidoveckého vicepremiéra Pavla Bělobrádka, který prosadil, že vyrostou daňové slevy na druhé a další dítě. Dvě miliardy ušetřili poplatníci v roce 2017, když se snížila sazba daně z přidané hodnoty na jídlo v restauracích, na knihy a periodický tisk.

Premiér navrhuje jiné cesty, jak přijít k penězům. Originální jsou úvahy, jak financovat důchodový systém. Národní rozpočtová rada upozornila, že při takové valorizaci penzí, jak ji nově nastavily Sobotkova a Babišova vláda, překročí už za třicet let schodek důchodového systému čtyři procenta HDP, v dnešních cenách tedy bude chybět 200 miliard ročně. Tady prý pomůže penzijní reforma, která zvýhodní důchody těch pracovníků, kteří vychovali co nejvíc dětí. Porodnost se tím zvýší až na úroveň 2,1 dítěte na jednu ženu a důchody bude možné i nadále zvyšovat současným tempem.

Ekonomické kutění připomíná i další plán, jak vláda zvýší aktuální příjmy. Premiér se nadále odvolává na experiment s pokladnami EET a vysvětluje, že bude lépe vybírat stávající daně. Ovšem pokud jde o pokladny, tak ani ministryně financí nenabízí příliš pozitivní bilanci. Odhaduje, že díky jejich zavedení se v roce 2018 vybralo proti roku 2016 na daních o 12,3 miliardy navíc, tedy o necelé procento rozpočtu. Došla k tomu přitom značně krkolomným výpočtem, když do výnosů nepočítala jenom vyšší DPH za zboží, které prý živnostníky donutila evidovat přísná kontrola, ale také daň z příjmů a sociální pojistné ze zisku, který živnostníci nechtěli, ale museli přiznat. Výpočet zpochybnila studie České pirátské strany. Podle jejího finančního experta Mikuláše Ferjenčíka je dokonce možné vypočíst, že vliv EET na výběr daní byl záporný.

Přesto premiér Babiš nemluví úplně do větru, když tvrdí, že dokáže lépe vybírat daně. Tuzemský systém daní z příjmu fyzických osob nabízí poplatníkům vysoké daňové slevy. Jejich využívání však má pro občany také negativní důsledky. Pokud jejich příjmy rostou, snižuje se vliv slevy a roste reálná daňová sazba. Takovému efektu se říká studená progrese a pro státní pokladnu měla proti EET o poznání vyšší, a navíc nezpochybnitelný přínos. Z údajů ministerstva financí vyplývá, že loni vynesla studená progrese ve srovnání s rokem 2015 navíc 23 miliard, letos už to bude 38 miliard. Tím Babišův kabinet opravdu získal šikovný polštář na pokrytí výdajů při ekonomickém zpomalení, jako svůj úspěch to ovšem z pochopitelných důvodů neinzeruje. Ve vyspělých státech stíhá každou vládu využívající efektu studené progrese ostrá kritika, která ji nutí, aby poplatníkům ulehčila a snížila nominální sazbu. V českých podmínkách zůstává nominální daňová sazba stále na 15 procentech ze superhrubé mzdy, reálná daňová sazba se rychle zvyšuje zvlášť u nižších příjmových skupin. Třeba osamělému zaměstnanci s příjmy na dvou třetinách průměrné mzdy se v letech 2015–2019 zvýší reálná sazba daně z příjmu z 8,4 procenta na 11,1 procenta hrubé mzdy, u otce, který živí manželku se dvěma dětmi, ze 3,5 na 6,5 procenta. Kdyby studené progrese nebylo, vydělal by osamělý zaměstnanec ročně o sedm tisíc korun víc, otec rodiny o 18 tisíc. Stát zvýšením reálné sazby vydělává desítky miliard ročně, přesto je lepší nemluvit o této metodě, pokud správci daní nechtějí připustit, že se reálné sazby zvyšují.

Andrej Babiš dnes slibuje, že nominální sazbu v roce 2021 sníží možná víc než o procento a tím zaměstnancům nechá desítky miliard. Teď už stačí upřesnit, z čeho pokryje tento výpadek.

O zvýšení daní mohou mluvit také živnostníci s nižšími příjmy, kterým s růstem průměrné mzdy automaticky rostou minimální zálohy na zdravotní i sociální pojistné. Od roku 2015 do letoška se zvýšily o čtvrtinu, proto musí každý měsíc odvést namísto 3700 korun částku o 900 korun vyšší. Také je má uklidnit slib, který míří do nejisté budoucnosti. Pokud jejich obrat nepřekročí milion, dostanou od roku 2021 možnost odvádět společný paušál, kterým by pokryli daň z příjmu i obojí pojistné. Bude to prý výhodné. Malí živnostníci budou přibližně platit částku na úrovni minimální zálohy na pojistné a k tomu přidají už jenom pětistovku jako daň z příjmu – dohromady nějakých pět tisíc měsíčně. Ovšem přesnější nabídku musí ministerstvo financí teprve propočítat.

Zdroje z chudých domácností

„Zdroje tu jsou,“ říkal premiér Vladimír Špidla a podle tohoto pravidla vedli politiku i jeho nástupci až do krize v roce 2009. Tehdy daňové příjmy propadly proti předešlému roku o deset procent a v té chvíli bylo těžké popřít, že zdroje přece jen došly. V období po roce 2015 se rozhazuje ještě rychleji než za Špidlových nástupců. K nové krizi a dramatickému výpadku příjmů zatím nedošlo, a proto se může premiér ještě pokusit vysychající zdroje naplnit. Stát bude muset tyto peníze vzít někomu konkrétnímu, zatím nejvíc luxuje v rodinných rozpočtech zaměstnanců a živnostníků s nejnižšími příjmy. Trochu to je proti smyslu slibu, že právě zaměstnancům a živnostníkům se bude pomáhat, na druhé straně je pravda, že chudých je nejvíc a právě oni si ruky státu ve své peněžence nejspíš nevšimnou. Pokud všimnou, tak jejich stížnosti nebude nikdo poslouchat.